bělet
[bjelet]
(3. j. bělí, 3. mn. bělejí, bělí, čin. bělel, podst. jm. bělení)
sloveso nedokonavé
1. (co bělí ~; komu; z něj. příčiny)
stávat se bílým, bledým, získávat bílou barvu, bledý nádech, bělat:
Krajina bělela za clonou padajícího sněhu.
Chodník bělel žárem.
Klouby jim bělely námahou.
Zábradlí svíral tak pevně, až mu bělely prsty.
2. (co bělí ~; komu)
(o vlasech, o vousech ap.)
stávat se bílým, šedobílým, získávat bílou, šedobílou barvu syn. bělat 2:
S přibývajícím věkem začnou vlasy bělet.
Nosil špičatou bradku, která mu už bělela.
dokonavé k 1, 2 → zbělet
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[bjelet]
(3. j. bělí, 3. mn. bělejí, bělí, čin. bělel, podst. jm. bělení)
sloveso nedokonavé
1. (co bělí ~; komu; z něj. příčiny)
stávat se bílým, bledým, získávat bílou barvu, bledý nádech, bělat:
Krajina bělela za clonou padajícího sněhu.
Chodník bělel žárem.
Klouby jim bělely námahou.
Zábradlí svíral tak pevně, až mu bělely prsty.
2. (co bělí ~; komu)
(o vlasech, o vousech ap.)
stávat se bílým, šedobílým, získávat bílou, šedobílou barvu syn. bělat 2:
S přibývajícím věkem začnou vlasy bělet.
Nosil špičatou bradku, která mu už bělela.
dokonavé k 1, 2 → zbělet
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)